Nezbytné zbytečnosti

Jsou věci, a je jich mnoho, bez kterých se objedu, aniž by můj život začal postrádat smyslu či pestrosti. Poslední dobou však zjišťuji, že mnoho lidí potřebuje plno nepotřebných věcí, které je jen zamykají ve spotřební kleci. 

Patřím k lidem přirozeně skromným, materiálně nenáročným a pramen životní radosti vyvěrá spíše z vnitřních než vnějších zdrojů.

V každém období života ale převládaly do větší či menší míry tužby i materiálního charakteru. Se zvyšujícím se počtem šedin se naštěstí množství tužeb snižuje ve prospěch intenzity prožitku toho, co se zrovna děje, a užitku z toho, co je právě po ruce.

V dětství jsem po  pravidelných reklamních masážích v naší první barevné televizi toužila po krásných blyštivých oblečcích a růžových domečcích pro panenky. Protože po pádu železné opony nebylo hned peněz jak želez, zato vládla po sametové revoluci nálada tvůrčí a vizionářská, stavěla jsem si z krabic růžové domky sama, naučila se pár jednoduchých stehů od babičky a ze starého ošoupaného sametu ušila moje první (a poslední podotýkám) autorské modely, aby panenky nechodily do společnosti polonahé jako hippies.

V pubertě a během studií jsem chtěla být krásná. To je snad u každé zdravé holky normální. Jen to moje vnímání krásy bylo pošramocené její mediální prezentací. Vyhublé modelky s vyprahlými nebo sexuchtivými pohledy a ve photoshopu vyhlazenými obličeji a ořezanými zadky mi vygumovaly z tváře linie spokojenosti s tím, co mi příroda nadělila (a teprve před pár lety jsem došla k závěru, že byla celkem štědrá). Tehdy však na mě nově otevíraná oddělení se zahraniční kosmetikou, parfémy, produkty na hubnutí a podobnými nesmysly působila jako chrámy krásy a nedostižného blaha. Dnes už si nepatlám na obličej masky, denní a noční či speciální vyživující krémy. Po sloupnutí mediální masky luxusu, blahodárnosti a potřebnosti vidím v těchto produktech kromě prachobyčejného krému spíš hromady marnotratně vynaložených peněz na lidskou blbost. Tím nepopírám, že by o sebe ženy měly pečovat, to je nám přeci přirozené! Jen se snad až příliš vzdalujeme přírodě a samy sobě.

Troufám si tvrdit, že chemie obsažená takřka ve všem, za co utrácíme těžce vydělané peníze, může působit i těžké závislosti, krémy počínaje a potravinami konče. Proč by nám jinak doporučovali neměnit osvědčený drahý „zázračný“ krém či šampón za jiný? Ale co se stane, když na ně nebudu mít peníze? Ze dne na den vrásčitá, vystresovaná a protivná bába? Klaním se před všemi ženami, které se rozhodly stárnout na základě své genetické výbavy s přirozenou grácií a starají se spíš o to, aby byly zdravé a spokojené. Fandím i všem návodům na výrobu domácí kosmetiky. K tomu „jedna dobrá“ z Indie, kde jsem potkala nádherné ženy z různých sociálních vrstev a všech věkových kategorií, s hustými vlasy a zdravou pletí, jež si promašťují od malička kokosovým olejem a myjí obyčejným mýdlem. Co je však důležité, takřka v každé domácnosti o sebe ženy pečují navzájem, starší o mladší a naopak.Možná právě láskyplné dotyky, sdílená ženskost a skromnost dovedou odlišnou genetickou výbavu Indek k dokonalosti.

Když jsem zmínila možnou závislost na chemickým přísadách, musím si smlsnout i na velmi diskutované oblasti potravin. Proč už poctivá domácí bábovka od babičky nechutná dětem tak moc jako ta přeslazená kupovaná, kterou párkrát dostanli u sousedů? Proč si kupujeme ochucené sýry a jogurty, místo abychom smíchaly ty „obyčejné“ s pažitkou z vlastní úrody nebo domácí marmeládou? Proč vynakládáme tolik peněz za kompoty a dochucovadla, místo abychom vynaložili čas na zavařování a džemování během letních prázdnin? Možná proto, že máme přebohatý výběr. Jen vlastně vůbec nevíme, odkud pochází a jak byla upravena či připravena všechna potrava, kterou přijímáme ráno při bleskové snídani nebo cestou do práce, pak rychle o půlhodinové polední pauze nebo pozdě večer konečně v kruhu rodinném...

Dříve se mnoho žen „jen“ staralo o domácnost, velkou část dne vařily (tak to třeba v Indii je i dnes běžné), s láskou a pečlivostí, což se projevilo na rodinných vztazích i zdraví. Vůbec nezastávám názor, že ženská má být doma a jen chlap by měl pracovat a vydělávat peníze. Ale při každé vhodné příležitosti s velkou radostí uvařím jídlo ze základních čerstvých surovin. Raději než předraženou raw nebo přeslazenou müsli  tyčinku si dám ke svačině jablko či okurku nebo k nouzovému obědu namísto koupené hotovky, určené k ohřátí v mikrovlnce (kterou doma ani nemám a nepotřebuji), zaliji kuskus horkou vodou a dochutím olivovým olejem s trochou soli a pepře, případně nakrájenou čerstvou zeleninou nebo domácím pickles a čatní. Místo hrůzných ochucených minerálek, limonádek a piv piju „fodu z fodofodu“ a tahání i recyklaci balíků pet lahví či plechovek neřeším.

Obejdu se i bez rychlovarné konvice, nic mě ráno neprobere lépe než pískání konvice s vroucí vodou. A navíc jsem zjistila, díky malé kuchyni, že nepotřebuji ani příliš mnoho „domácích pomocníků“ jako mixéry, kráječe, šlehače, odšťavňovače, hnětače, pekárny a spol. Téměř všechny dobroty lze připravit i s využít starých mechanicky poháněných modelů po babičkách, které navíc slouží jako dekorace. Nemusím se pak aspoň starat o „pálení kalorií“, protože při krájení, míchání, šlehání, hnětení, kvedlání, strouhání či válení vydám tolik energie, že se s chutí můžu zakousnout do poctivého „nezredukovaného“ jídla. A protože si při tom často užíváme s ostatními členy rodiny i pěkné chvíle domácího štěstí, nehladoví moje ego po smyslu života, a tudíž mě stres nepudí k obžerství.

Pokud je něco pravdy na známém rčení, že láska prochází žaludkem, soudím, že v Čechách kvapem přibývá bujarých milenců, tedy lidí s nadváhou. A láska kvete v každém věku, kupodivu už i u předškolních dětí. Lidé pak s větší či menší chutí bojují s nadbytečnými kilogramy pramenícími z požívání potravy dosti pochybné kvality, po níž ale chuťové buňky pod vlivem sedavého stresu přímo prahnou. A tak se schází ve fitku nebo v posilovně partička zoufalců, kteří jako koníci v cirkusové manéži poskakují do rytmu decimující hudby jak cirkusák v načančaném dresu píská nebo dobrovolně provádějí robotické pohyby na sofistikovaných přístrojích. Jen přitom, bohužel, neposilují ten nejpotřebnější sval, ukrytý pod lebeční kostí. Po hodinovém zápolení s tukovými zásobami se celí upocení, ale maskovaní speciálními oblečky, na kterých pot není vidět, po zásluze odmění nápoji a tyčinkami vyvinutými za účelem bleskurychlé regenerace a rehydratace, které jsou ve stísněných prostorech klimatizovaných posiloven vyváženy zlatem. Jak úsměvně pak působí naprosto přirozená námaha jako sekání dřeva, kosení sena, odhazování sněhu, praní prádla v ruce, chůze do schodů či na kratší i delší vzdálenosti místo jízdy dopravním prostředkem, neřku-li stavba domu, prokládaná místo „ioňťáky“ lahváči... Není to všechno trochu na hlavu? A propos, stoj na hlavě je prý velmi blahodárný pro tělo i mysl, tak praví jogíni zářící blahem. Kdy se asi objeví první instituce nabízející lekce stání na hlavě? To bych se možná přihlásila...

Nějak moc se vzdalujeme své přirozenosti a spoléháme se na stroje, počítače a nejnovější technologie. Kdyby aspoň všichni lidé s opečovávanou vypracovanou muskulaturou uměli v případě potřeby svaly použít. Proto se snažím vědomě fungovat bez technických vymožeností a nejnovějších trendů. Ne, že bych je nesledovala nebo nezkoušela, ale nechci si jimi nechat svázat ruce a vygumovat mozek. Dříve či později může přijít doba, kdy bude potřeba umět rozdělat oheň, nanosit vodu ze studny, ulovit a nasbírat si něco k snědku v lese. Situace v Evropě je alarmující. Zásoby potravin a vody do foroty jsou určitě užitečná součást přípravy na nejhorší, ale mít v hlavě rozsvíceno a být schopný v případě totálního black outu přežít s minimem je možná ještě užitečnější.

Jakožto matka malého syna cítím právě v tomto ohledu velkou zodpovědnost. A tu narážím na další problém, který začíná ještě před kolébkou. Baby-business a všechny „hovadinky“, které prý každé miminko potřebuje, aby bylo zdravé a spokojené. To nejdůležitější je stejně lidské teplo a sladké prso. A když děťátku dopřejete měkkoučkou bavlněnou vypratelnou plenku místo jednorázových papírových, které se v přírodě rozkládají 250 let, uděláte blahodárný krok pro dítě, pro přírodu i pro lidstvo. Jen si na tu péči o dítě dopřát dostatek času... Pak ani nepotřebujete haldy takzvaných „výchovných“ mluvících, zpívajících a samochodných hraček. Většina z nich potřebuje k „životu“ baterie, které nakonec vyhodíme s velkou úlevou, že ta „blbina“ už konečně nebude vydávat zvuky, do směsného odpadkového koše a příroda se z našeho počínání strachy třese. Není lepší „dobít si baterky“ a udělat dětem radost tancem, zpěvem, četbou nebo společnou hrou? Často stačí nechat dítě pozorovat naše činnosti , chování a každodennost, která skýtá tolik překvapení a objevů, jež my už dávno nevnímáme. Pak trpělivě uklízet nádobí vyndané z kuchyňských skříněk, oblečení a boty roztahané všude možně, rozházené knížky, rozsypané korálky, mouky, fazole... Je snadnější zapnout „bednu“ a nechat dítě „čumět“, ale máte představu, o čem současné kreslené pohádky jsou? Já jim třeba vůbec nerozumím, po estetické stránce mě vyloženě odpuzují a po pár minutách mi mozek začně hlásit, že takový výplach zatím nemá zapotřebí. Tudíž televizi v zájmu mého syna vypnu. Následuje pustý řev, boj s emocemi... To vše je však dobrá průprava do života. Jen zachovat „vnitřní klid“, jak nás učí Kungfu panda. Nakonec se stará odrbaná knížka pohádek stane vyhledávaným útočištěm.

Další nezbytností pro život v naší společnosti je oblečení. Svým příjmem se řadím spíše k lidem těsně nad hranicí chudoby, proto mohu módní trendy obdivovat, ale jedny kalhoty a bundu nosím několik let. Když však jednou za rok vyrazím s dobrým úmyslem obnovit svůj proděravělý šatník do obchodů nadnárodních módních značek, vyděsí mě buď mizerná kvalita oděvů šitých horkou jehlou v neutěšených podmínkách kdesi v Asii nebo pětimístná cena za kvalitní, poctivě ušité značkové zboží. A jelikož netrávím drahocenný čas svého pobytu mezi živými sledováním slevových akcí, připadá mi už lepší investovat do originálních výrobků od českých švadlenek a krejčích, které se za rozumnou cenu dají objednat přes internet, a navíc přímo na míru. Nebo si vyhradit čas a sama přešít či ušít obzvlášť „vypečený“ kousek. Anebo vybrat lepší kousek v některém ze second-handů, za který aspoň nezaplatím tak krutou cenu jako ve značkových obchodech, přičemž poločas rozpadu hadrů z obou zdrojů je srovnatelný.

Jak se zdá, jsou našeí potřeby odvažovány na miskách vah, na jedné misce čas, na druhé peníze. To je proces vyčerpávající a stresující, proto nám slitovný farmaceutický průmysl dodává plno zaručených prostředků pro zdraví a lepší život. Čím to, že jen v naší ulici se za poslední dekádu rozrostly lékárny jak houby po dešti? Stáváme se snad národem hypochondrů, kteří kvůli každému zabolení v zádech, zakašlání, rýmičce či bolesti hlavy běží do „lekárny“ pro chemickou sloučeninu, jejíž cena nás vyleká a tím napůl uzdraví, místo abychom si doma na pár dní lehli, na všechno se vykašlali, udělali si bylinkový čaj, nafutrovali se česnekem, cibulí, zázvorem a medem nebo drželi dietku a dovolili tělu, aby se s vyčerpáním či virem vypořádalo samo? Time is money...life isn´t funny.

Odpočinek se stal luxusní komoditou. Tomu odpovídá i lákavá, bohatá a na bohatší klientelu zaměřená nabídka odpočinkových aktivit a pomůcek. Nedávno mě pobavila procházka centrem Prahy. Za hodinu jsme minuli asi pět masážních salónů, kde Asiatky masírovaly unaveným turistům nohy a kolemjdoucí na ně otevřenými vstupními dveřmi tupě zírali. Ve welness , fitness, saunování ani dýchání slaného vzduchu v jeskyních se nevyznám, neb jsem ignorant, který se raději projde přírodou a pak si doma napustí teplou vanu s usušenou mateřídouškou ze zahrádky, uvolňující procedúru zakončí studenou sprchou a zaleze do postele s knihou.

V současné době cítím nutkavou potřebu dát městu vale a přestěhovat se do přírody. Není to však útěk před něčím, spíš hon za něčím. Možná běh na dlouhou trať, na které budu mít možnost se leccos dozvědět a naučit, o sobě i životě jako takovém. Rozhodně se však nenechám krmit jak zvíře v kleci pouze informacemi z médií, protože nechci žít ve fiktivním světě polopravd a zaplést se do pavučiny dopředu promyšlených marketingových a politických strategií. Nemám televizi, nekupuju noviny, přesto se ke mně všechny potřebné informace dostanou, protože si s lidmi ráda povídám a oni mi všechno mediální „žrádlo“ předají už předžvýkané selským rozumem.  A snažím se maskovat, zejména na „asociálních“ sítích, aby si se mnou nemohl „velký bratr“ hrát jako kočka s myší. Když už jsme u těch hlodavců, kamarádčina kočka si v krásném pražském prvorepublikovém bytě hraje s robotickou myší. Co k tomu dodat...

Ať jsme všichni šťastní, po svém, ve svém a mezi svými... :)