Potrat jako přirozený výběr...

Ztráta nenarozeného dítěte, byť jeho náznaku v podobě dvoutýdenního zárodku, je nelehkou životní lekcí, kterou přede mnou prošlo mnoho jiných žen. Lze ji však absolvoval bez ztráty lásky, radosti a důvěry v život a přírodu. 

Na počátku bylo nejasné tušení, umocňované postřehy přátel, že vypadám „nějak jinak“ a moc mi to sluší. Dvě čárky na těhotenském testu mě během pár minut utvrdily v neopakovatelném, až jakoby zázračném pocitu naplnění a radosti. V mém těle se probouzí nový život! Zatím jedno velké tajemství, které budu den co den odkrývat stejně jako moje první dítě, s nímž už šest let prožívám život na 200%.

Radost z takové předvánoční noviny, navíc sdílená s partnerem, který se mnou dokáže přečkat ty nejtěžší i nejkrásnější chvíle, byla však velmi záhy nahlodána vyšetřením na gynekologii kvůli stále silnějšímu krvácení. V gestačním váčku byl na ultrazvuku vidět malinký zárodek, kterému tlouklo srdce jako při běhu o život. Výsledek prohlídky byl nekompromisně medicínský: šance na pokračování těhotenství je 50 : 50, doporučeny léky na potlačení krvácení a hormony na podporu těhotenství, žádný sex, klid na lůžku a v případě zhoršení příznaků okamžitý výlet do nemocnice.

S hlavou vejpůl jsem dojela domů a užila si večer se svými dvěma muži, malým a velkým. Intuitivně jsem cítila, že doporučené léky by v této fázi pracovaly proti přírodě. Buď bude ten chomáček natolik urputný bojovník a moje tělo dostatečně silné, aby mi za pár měsíců začalo po šesti letech znovu bobtnat břicho, nebo je něco špatně, a pak bude lépe nechat to na přírodě. Mému rozhodnutí neužívat předepsané preparáty nebránil ani partner, ani náš známý lékař, takže jsem celý další den jen v klidu proležela v posteli, po dlouhé době vědomě odpočívala a myslela na hezké věci.

Bohužel ještě téhož večera krvavé chuchvalce zaplavily záchodovou mísu, což mě nakonec přimělo k požití léků na posílení cévní stěny a zastavení krvácení. Celý další den jsem proležela, mnohem víc unavená a s většími bolestmi v podbřišku a oblasti kostrče než kdy dříve. I krvácení sílilo, lékům navzdory. Neblahá předtucha mě dovedla k brouzdání po internetu, kupodivu stále se stoickým klidem, že co se má stát, se stane...

Zkušenosti popisované ženami, většinou více či méně zoufalými matkami, na nejrůznějších diskuzích maminkovských serverů, mě po chvíli začaly lézt na nervy. Nicméně z hrstky výpovědí, nabitých spíše fakty než emocemi, jsem pochopila, že je dobré se pomalu vnitřně smiřovat se ztrátou plodu lásky a vášně. Ten večer nám lékaři v nemocnici potvrdily verdikt smrti. A odůvodnění? Příroda je chytrá, děloha prý v takto raném stádiu pozná například závažné genetické vady a nedá zárodku šanci se dále vyvíjet. Prostě PŘIROZENÝ VÝBĚR v tom nejryzejším slova smyslu...To znělo logicky, ale rána palicí do hlavy zaduněla tak jako tak.

Zavřeli mě do „cely“, kde jsem čekala na zákrok zvaný „revize dělohy“ (nebo „kyretáž dělohy“, což zní ještě hůře). V podstatě jde o vyčištění útrob lůna od zbytků odumřelých tkání, aby se předešlo zánětu a jiným problémům. Poněvadž na zánět dělohy po potratu provedeném vesnickou „čarodějnicí“ kdysi zemřela moje prababička, o podstoupení očisty jsem ani chvíli nepochybovala.

Jelikož revize probíhá v celkové narkóze, nesměla jsem od večera jíst ani pít. Revizor měl přijít „ráno“, což v dané nemocnici, plovoucí v jakémsi jiném časoprostoru, znamenalo poledne. Ale jak rychle přišel, tak rychle odešel... A ještě rychleji jsem si přála být doma s lidmi, kteří mě mají rádi. Nebylo potřeba podepisovat revers, protože se zákrok (doufám) vydařil a dva dny před Vánoci bylo jistě osazenstvo nemocnice rádo, že má o pacienta méně.

Ještě před cestou domů jsem po těch skoro dvaceti hodinách bez jídla slupla nemocniční svačinku, housku s taveným sýrem, která mě celých patnáct let po opuštění školních škamen úspěšně míjela. Pak moje mysl, smiřující se s tím, co v uplynulém týdnu proběhlo, zaznamenala na pokoji novou pacientku, která šla na potrat dobrovolně. V duchu jsem jí to rozmlouvala, skoro se slzami v očích. Ale v dnešní době máme přeci tolik možností a takovou svobodu, že si dovolíme vládnout rukou tvrdou i nad životem a smrtí, jenom ne nad svou nezodpovědností a blbostí.

Z celé adventní anabáze mi zbyla fotka pozitivního těhotenského testu, lékařská zpráva a drahocenná zkušenost. Uvědomila jsem si, jak jsme v dnešní době přecitlivělí vůči smrti a ztrátě. Dříve byly potraty ještě častější než smrt novorozeňat, zejména u žen po třicítce, jak uvádějí například moji bývalí pedagogové z FHS, Jan Horský a Markéta Seligové v knize „Rodina našich předků“. Lidé také běžně umírali doma ve své posteli, obklopeni rodinou. Dnes raději nemoc a smrt zavíráme do ústavů...

Dva dny po revizi dělohy jsem u stromečku zpívala se synem koledy, emoce držela zuby nehty na uzdě jako cválající koně, ale pocit ztráty se během svátků proměnil v potřebu klidu a smíření... Se sebou, s realitou, s tím, že jsme součástí  přírody, potažmo vesmíru, kde je zapotřebí rovnováhy. Bez ztráty by nebylo obohacení, bez bolesti bychom neprožívali radost, bez příkoří by nedošlo k odpuštění, bez minulosti by nebyla budoucnost. Cítím, že je dobré prožívat naplno přítomnost, ale na touhy, chtíče i emoce, ať už naše nebo ostatních lidí, nahlížet jako na antické divadlo. Chvíli se smát, chvíli plakat, pak prožít katarzi, a přitom zůstat divákem...