Pondichéry, ma chérie!

Pondichéry, bývalá francouzská perlička jinovýchodního pobřeží Indie, dnes jedno z mála míst, kde multikulturalismus (zatím) funguje.  

Pokud se vydáte na cestu po jižní Indii, kromě výletů do stále zelených hor se sametovými koberečky z čajových plantáží a koupání v Arabském moři či Indickém oceánu jistě podniknete i několik exkurzí do typických indických městeček skrývajících skvosty jihoindické chrámové architektury, ale též přetékajících lidmi, odpadky, dopravními prostředky, „garážovými“ obchůdky a prašivými psi. Pokud se pro vás město s logicky uspořádanými relativně čistými ulicemi, restauracemi nabízejícími jídlo alespoň zdánlivě připomínající evropskou kuchyni či kvalitní vína, bujnou vegetací, svěžím přímořským větříkem a hlavně klidnou a „bělochům“ uzpůsobenou atmosférou stane během cesty fatou morgánou, neváhejte a zamiřte do Pondičéry. V centru bývalé francouzské kolonie váš duch jistě pookřeje a zvláštní aura místa, kde se po staletí mísí rozličné kultury, vás bude přitahovat zas a znovu jako kolonizátory v průběhu staletí. 

Při pohledu na mapu vypadá Indická republika jako puzzle složené z 35 dílků, a sice z 28 států a sedmi svazových teritorií. Jedno z teritorií, bývalá francouzská kolonie o rozloze 492 km2 s přibližně 900 000 obyvateli, se nazývá Pondičéry a zahrnuje v současnosti oblasti čtvery: Pondičéry, Karaikal, Mahé a Janám. Mezi specifika svazových teritorií patří vlastní legislativa a Rada ministrů, Pondičéry se navíc pyšní i čtyřmi oficiálními jazyky (francouzštinou, tamilštinou, telugštinou a malajalámštinou). Většina lidí si však pod jménem Pondičéry vybaví malebné přímořské městečko ležící 160 km (čtyři hodiny indickým autobusem) jižně od Čennaje, hlavního města indického státu Tamilnádu. Na ploše přibližně 290 km2 pobývá kolem 220 000 obyvatel indického původu, přičemž asi 10 000 si ponechává dvojí občanství (francouzské a indické).

Namísto úmorného výčtu historických faktů si dovolím opsat „životopis“ tohoto romantického místa po vzoru románků z červené knihovny na téma jak chudá dívka ke štěstí přišla. Ve zprávách z antických námořních výprav z prvních staletí našeho letopočtu lze vystopovat nejstarší zmínky o „nové osadě“, po tamilsku Pudučéry (po anglicku Pondicherry, po francouzsku Pondichéry, po česku Pondičéry a po domácku Pondi). Rybářská víska prožívala od 4. do 14. století na Koromandelském pobřeží šťastná staletí svého mládí pod dohledem jihoindických dynastií Pallavů, Čólů a Pándjů a po následující dvě staletí si ji hýčkali vládci z rozsáhlé Vidžajanágarské říše.

Z dlouhé chvíle však tato exotická Popelka mezitím vymýšlela různé triky, jimiž vábila portugalské námořníky. V polovině sedmnáctého století se do ní zahleděli bludní Holanďani, kteří svoji novou milou zahrnovali nesčetnými dary. Oblékli ji do nového sárí v podobě masivního opevnění a z ušmudlané dívky se stala čarokrásná žena. Idylické soužití narušil roku 1674 François Martin, šarmantní vyslanec francouzské Východoindické společnosti, který silou zbraní vystrnadil své soky a začal spřádat plány na mnohé další roky. Jak bývalo v Indii zvykem, po smrti manžela se o vdovu postaral některý z jeho příbuzných. Tuto kulturní pikantérii Francouzi jen přivítali, jelikož o schopné, udatné a oddané mladší „bratry“ Françoise Martina nebyla ve Východoindické společnost po další tři staletí nouze. Stačí zmínit zvučná jména jako Benoit Dumas (guvernér v letech 1720 – 1740) či jeho následovník Joseph François Dupleix, který se snažil svoji milou i její čtyři sestry (Čandarnagar, Karaikal, Mahé a Janán) ochránit před Angličany s takovou vervou, že ho musel francouzský král Ludvík XV. v zájmu zachování míru povolat zpět do Francie. 

Ženská emancipace, bobtnající během 20. století, popletla francouzské metrese hlavu a po vzoru své stařičké matičky Indie, která se roku 1947 rozvedla s Británií, ukončila v listopadu 1954 de facto (16. srpna 1962 de iure) manželský svazek s beztak již trochu oškubaným galským kohoutkem. Jako matka samoživitelka nemá oblast Pondičéry v Indii zrovna na růžích ustláno, avšak tučné alimenty z kapes francouzských příbuzných jí zajišťují místa na výsluní nesčetných indických statistik (gramotností počínaje a kvalitou života konče). 

Pro leckterého evropského turistu je Pondi oázou pořádku a klidu uprostřed indické spouště, a to zejména centrum města, vinoucí se podél přibližně dva kilometry dlouhé pobřežní promenády. Této čtvrti se říká ville blanche („bílé město“), prý podle masivních bílých zdí, za nimiž pod korunami staletých košatých stromů ztěžka oddychují stará sídla bílých kolonizátorů. Kukátko do života „za zdí“ je k dispozici pouze zvědavcům při penězích, kteří neváhají zaplatit za nocleh ceny až nehorázně neindické. Výjimky tvoří volně přístupné instituce dřímající ve skvostech koloniální architektury, Alliance Française, Institut Français a Musée de Pondichéry. Při pohledu na mapu se ville blanche s pravidelně uspořádanou mřížkou uliček nachází mezi pobřežím a kanálem, který svého času sloužil k odvádění dešťové vody, dnes je částečně zastavěn a z valné části zaplněn zahnívající vodou s plovoucími odpadky. 

Za kanálem se na ploše asi dvakrát tak velké jako ville blanche rozprostírá neméně vzorně uspořádaná (pomineme-li pár klikatých uliček v muslimské čtvrti) tamilská část městečka zvaná ville noire  („černé město“) s nesčetnými ukázkami tradičních tamilských městských stavení, jakož i většinou obchodů, institucí, rušnou orientální tržnicí zvanou „Goubert Bazaar“ a lehce ošuntělou Botanickou zahradou, založenou roku 1826. 

Rue Bazar Saint Laurent, Avenue Goubert, Rue Romain Rolland, Rue De Richemont, Rue Dumas...tabulky se jmény ulic ve francouzštině a tamilštině působí spíše jako náhrobní kameny významných francouzských osobností. Člověk může procházet ville blanche křížem krážem a pokaždé objeví něco zajímavého. Už jen všechny ty staré budovy s přitažlivě oprýskanými fasádami, terasami s balustrádami a bránami obrostlými buganviliemi nedají náruživým lovcům náladových fotografií spát. Nezaměnitelnou koloniální atmosféru však vytvářejí dojmy nejen obrazové. Věčně zelený Bháradi park v samém srdci bílé čtvrti je útulnou klíckou pro hejna papoušků a dalších pěvců, jakož i místem pro dostaveníčka indických cukroušků či siestu úředníčků. 

Opodál sedí na křižovatce několika ulic jako slepice na vejcích chrám Manakula Vinájaga, zasvěcený bohu se sloní hlavou Ganéšovi. Toho se guvernér François Martin několikrát pokusil v zájmu šíření své mírumilovné víry utopit ve vodách indického oceánu, avšak opakovaný neúspěch ho přesvědčil, že s hinduistickými bohy nejsou žerty. Jejich vřelý vztah dodnes připomíná přezdívka nejuctívanějšího božstva v Pondičéry, vélaikkáran pillayar alias „bělochův Ganéša“. Denně si nevěřící i věřící a poutníci s upřímnou úctou či jen tak pro legraci kupují za „pět rupek do chobotu“ od chrámového slona požehnání ve formě něžného pohlazení chobotem po hlavě. Ale i pravověrný křesťan si přijde na své, neb pečlivě opečovávaných kostelních pozůstatků po jezuitech a kapucínech je v Pondi bezpočet. Stačí následovat pravidelné vyzvánění linoucí se z vysokých kostelních věží, občas doprovázené naříkáním  muezínů v místech, kde mešity leží. 

Věční hledači pravdy a pochybovači dávají přednost tichému rozjímání u hrobu všemocné Matky v zahradě Aurobindo ášramu, chráněné před chaotickým světem vysokými zdmi.  Tento ášram přitahuje od konce 20. let minulého století každoročně tisíce duší z celého světa, jelikož filozofie zkomponovaná Šrí Aurobindem a Matkou svým eklektickým a racionálním ražením představuje zdravého konkurenta všem existujícím náboženstvím. Šrí Aurobindo, vlastním jménem Aravind Ghoš (1972 – 1950), byl evropskými univerzitami odkojeným bengálským radikálním nacionalistou, který se roku 1910 ukryl před britskými odpůrci do „politického důchodu“ v Pondičéry, kde začal naplno rozvíjet svoji duchovní nauku. Jeho ženský spirituální ekvivalent představuje Matka, vlastním jménem Mirra Richards (rozená Alfasa), rodačka z Paříže s turecko-egyptskými kořeny, jež se dožila úctyhodného věku 95 let (1878 – 1973). Roku 1920 se natrvalo usadila v Pondičéry, kde po boku Aurobinda rozvíjela aktivity spirituální, humanitární a kulturní. Trochu strašidelná podobizna Matky v pokročilém věku se vyjímá vedle tradičních indických božstev na oltářících v leckterých obchodech a restauracích. 

Při romantické večerní procházce po pobřežní promenádě svítí starý maják na cestu lidem ve svátečních šatech i v joggingových soupravách, stejně jako symbolicky si vykračujícímu Gándhímu, po jehož soše se děti s radostí klouzají ve dne v noci. Ostatně sochy slavných osobností (zejména francouzských kolonizátorů a indických učenců) tvoří dle místních obyvatel kromě promenády jednu z mála atrakcí v centru města. A máte-li po dni stráveném v indickém městě jazyk na vestě a z toho, kolik lidí vám hýblo žlučí už vám v žaludku kručí, zavítejte do některé z francouzských restaurací, kde si namísto běžně dostupného fish curry můžete „zgustnout“ na bouillabaise s křupavou bagetkou. A je libo pivo, víno či brandy? V jednom z více jak čtyřset osmdesáti wineshopů neboli obchodů s alkoholem budou jistě k mání, a ještě ke všemu za cenu, pro niž alkoholici ze sousedního Tamilnádu leckdy obětují několikahodinovou cestu. Jste přeci na území Pondičéry, kde není na alkohol uvalena tak vysoká daň jako v ostatních indických státech. V některých restauracích je však úsměvným zvykem servírovat pivo v čajových konvičkách, jelikož provozovatelé nemají speciální licenci na prodej alkoholu. 

Nutno přiznat, že v souboji s takovými velikány indických turistických lákadel jako je Tádž Mahal, Váránasí, jeskyně Adžanta a Elóra či chrám se „sexy“ sochami v Khadžuráhu nemůže Pondičéry vyhrát, ale v dnešní uspěchané době mu stále ještě zbývá jeden trumf v kapse. Zbavte se (navždy!) všeho majetku, přenechejte stres a starosti kolegům v práci a vydejte se do Auroville, „města budoucnosti“! Ukrývá se pouhých 15 kilometrů od Pondi v hustém lese na území tvaru kruhu o rozloze přibližně 800 hektarů. Popud k jeho založení dala Matka roku 1960 a o osm let později se slavnostního otevření zúčastnili zástupci všech indických států, jakož i 121 vyslanců dalších zemí světa. Každý z nich přispěl hrstičkou hlíny do velké nádoby, jež v centru města dodnes symbolizuje myšlenku a úsilí podporované též organizací UNESCO, a to harmonické soužití lidí všech národností. Dva roky budete pod drobnohledem zkušených „pohodářů“ žít dle zásad filosofie zkomponované Matkou a Aurobindem. A pokud obstojíte, můžete začít naplno rozvíjet své láskyplné sklony ve vymezené zóně se speciálně rozmístěnými domy a stromy, jejímž duchovním i materiálním středobodem je chrám Matrimandir, obří zlatem zdobená kupole postavená společnými silami „přivandrovalců“ z celého světa. Interiér chrámu skýtá naprosto ojedinělý prostor pro meditaci, avšak pro jeho odhalení a duchovní povznesení je nutno udělat alespoň týden předem rezervaci.

https://en.wikipedia.org/wiki/Matrimandir

Kromě architektonicky zajímavých stavení, chráněných před návaly zvědavců pečlivě udržovanými zahradami, je v Auroville mnoho farem, kde je možné získat v Indii zřídka dostupné eko produkty a bio potraviny. Blažené výrazy „hippieků“ prohánějících se kolem na důstojně burácejících motorkách značky Royal Enfield jsou pro rozháraná srdce turistů asi tou nejlepší reklamou na radikální životní změnu. Mezi „Pondičéráky“ však nejsou „Aurovilliani“ příliš oblíbení, jelikož po opuštění své uzavřené komunity působí při střetu s typickou indickou živelností podivínsky či arogantně, na rozdíl od usměvavých a odpočatých turistů. 

Pondičéry je hodné alespoň krátké návštěvy, stejně jako pamětníci koloniálních časů na Malabárském (západním) pobřeží, portugalská Goa či město Kóčín ve státě Kérala, významný přístav, využívaný dlouhá léta holandskými a portugalskými obchodníky. Výborně kořeněné směsi Východu a Západu, připravované po staletí z často surově nabytých a pečlivě vybíraných surovin, jsou mimo jiné též vydatnou, dobře uleželou ochutnávkou možných důsledků v současnosti rozbujelého globálního střetávání kultur.