Aneb jak si japonskou úklidovou metodu přizpůsobila česká matka „kutilka“, dovedla ji k nedokonalosti a nabyla tím v životě trochu více lehkosti a hlavně radosti z věcí, která zmírní i předvánoční nákupní horečku...
Možná se vám kniha Dokonalý úklid od Japonky Marie Kondo už do rukou dostala, možná ještě ne. Já ji přelouskala za jediný den, během jednoho týdne provedla „debordelizaci“ svých věcí, ale coby matka šestiletého syna a tvůrčí bytost narazila na mnohá úskalí...
Knihu mohu doporučit všem, kteří cítí, že jim věci (ať už fyzické či nehmotné povahy) přerůstají přes hlavu a jejich domov se dusí pod troskami „možnáseněkdybudouhodit“ předmětů. Přesně tak jsem se cítila ve chvíli, kdy mi máma knihu půjčila. Velmi čtivý text člověka pohltí a „nakopne“ k činu, který vyžaduje nemalou odvahu – s radostí, bez zbytečného sentimentu a podle systematického návodu odkrámovat byt či dům. Musím podotknout, že se mi k takové „hurá“ akci naskytly ideální podmínky, a sice týden, kdy syn ani muž nebyli doma.
Začala jsem dle propracovaného japonského návodu ve svém šatníku. Po vytřídění všech „hadrů“, které mi prostě nedělají radost a stejně je nevezmu na sebe jak je rok dlouhý, zbyla z mé už beztak skromné výbavičky sotva polovina. A světe div se, i s tou si již měsíce hravě vystačím a oblékání si užívám. Všem vyřazeným, obnošeným i zánovním, kouskům jsem na doporučení Marie Kondo poděkovala za věrnou službu či demonstraci toho, co mi nesluší a nemám ráda. A pak je s mocným oddechnutím hodila do kontejnerů na textil, děj se vůle kohokoli... Jediné, co jsem si z mých českých návyků neodpustila, bylo zaskladnění sezónního oblečení (v Čechách v zimě opravdu nepotřebuji letní šaty a baleríny...), od kterého Kondo odrazuje.
Pak ale přišel na řadu těžší oříšek – knihovna. Knihy miluji, dnes si většinu půjčuji v městské knihovně, ale za studentských let padla za knihy většina mých úspor. Při procházení stovek titulů českých i zahraničních jsem namísto strategie konmari, která opět radí ponechat si pouze pár knih, které člověku přirostly k srdci, přemítala o tom, zda bych tu či onu knihu jednou ráda dala někomu přečíst (hlavně jsem myslela na syna...). A ejhle, i s tímto přístupem prořídly zástupy barevných přebalů zhruba o třetinu. Třeba většina detektivek, které mě děsí a číst je nechci, skončila u našeho známého, který je miluje. Knihovna mi poděkovala, já přimhouřila oko, zlomila nad svým knihomolstvím hůl a s chutí se začetla do znovuobjevených titulů, o nichž jsem ani nevěděla, že je mám.
Celá rozradostněná, jak mi to pěkně odsýpá, ponořila jsem se do oceánu papírů a s velkým zadostiučiněním po celém dni přehrabování vynesla tři obří papírové tašky do modrého kontejneru. Návody na použití věcí dávno rozžvýkaných zubem času, spousta zbytečných, neaktuálních poznámek a zápisků (včetně receptů, které stejně nestihnu za celý život ani vyzkoušet, protože většinou vařím to, co se již osvědčilo)... Staré účtenky a jiné „důvěrnosti“ skončili pro jistotu v kamnech. S pokorou přiznávám, že jsem si konečně udělala pořádek v „lejstrech“ a vím, kde co mám a kam ty nové otravné dokumenty k „nezahození“ zakládat, abych je mohla v případě potřeby rychle vyhledat.
V uklízecí ráži jsem se vzápětí vrhla na všechny věci denní potřeby v domácnosti – kosmetiku, léky, kuchyňské vybavení, nářadí a drobné spotřebiče (včetně baterií, žárovek a spol.), CD a DVD. Tedy odbornou japonskou terminologií věci zvané komodo. Copak o to, příliš mnoho zbytečností díky skromnému příjmu ani nevlastním. Zato toho materiálu k různých tvůrčím pokusům... Roličky od toaleťáku a kuchyňských utěrek (na maňásky a hudební nástroje), různé obaly a lahvičky (na klíčení semínek, výrobu dárků a k uskladnění lektvarů), skleničky na kompoty, papíry všeho druhu (krepáky na kytky, kartóny na krabičky, barevné tvrdé čtvrtky na přáníčka, papíry do inkoustové i laserové tiskárny...), plstě a látky, o materiálech k malbě raději nemluvě (plátna, štětce, barvy, různé houbičky, špachtle, stojany, lepidla a ředidla...). To tedy byl Ořech, na kterém jsem si málem vylámala všechny zuby... Můj mozek se vařil ve vlastní šťávě při přemítání nad tím, co vyhodit, abych vzápětí ten či onen materiál marně nehledala a unáhlené akce nelitovala. Během pečlivého znovuukládání a přeskupování i něco málo i z tohoto božského harampádí ubylo. Většinou věci, které z důvodu nepoužívání už pozbyly svých kvalit (barvy vyschly, plasty a látky zpuchřely...).
Po dosavadním tréninku, trvajícím 5 dní, už byla hračka vytřídit "sentimentální bordel“ typu suvenýry, dárečky a jiná, od dětství pečlivě střežená tajemství. Vyhradila jsem pro tento účel malý retro kufřík z dob mojí babičky. Radost, kterou nám se synem přineslo oživování vzpomínek, spjatých s některými věcmi, za těch pár decimetrů krychlových prostě stojí!
Za celkem sedm dní bylo po úklidu. Prostor se pročistil, věci pookřály, moje mysl se osvěžila a do žil vytryskla energie pohánějící k dodělání starých restů (tvůrčích i domácích, třeba ušití polštářků z látek skladovaných léta). I běžný úklid domácnosti je teď o dost snazší, jelikož se dostanu i do prostor dříve zatarasených krámy. Dokonce jsem po návratu domů svůj byt i párkrát pozdravila, jak Marie Kondo radí v jedné z kapitol! Nu, bylo by to všechno dokonalé, nebýt drahých druhých členů naší domácnosti. Jaké to rozčarování, že je moje hurá akce zatím neinspirovala k využití metody konmari. Od šestiletého raubíře to ale snad ani nemůžu chtít.
Proto mám vůči knize i metodě jednu, a to dost zásadní, výhradu. Jaksi se tam nepočítá s dětmi a jejich prožíváním světa a specifickými potřebami. Tak třeba můj syn má desítky autíček, ale běda, když některé zmizí, protože si přesně pamatuje, kde ke kterému auťáku přišel a „dokonalý úklid“ by se rovnal svatokrádeži. Nebo různé rukodělné výrobky, nad kterými propotil triko... Přeci je nelítostně nevyhodím, sotva je dokončí! Nedávno se mi podařilo nenápadně věnovat paní doktorce relikvie z Kinder vajíček, které po šesti letech vydaly na celou krabičku. Přesto se v jeho pokojíčku stále kupí kupy věcí... Tu něco donese ze školy, z lesa nebo najde na ulici, tam cosi dostane od prarodičů či kamarádů. Jediné, co se mi zatím osvědčilo, je dopřát věcem potřebný čas, aby „dozrály“ pod vrstvou prachu či v temnotě nějaké krabice (obvykle pár týdnů či měsíců) a pak je v nestřežený okamžik nechat zmizet, hlavně nenápadně... Oblečení, ze kterého dítě každoročně odroste, jsem bez velkého rozmýšlení rozdávala známým. Teď, když po sedmi letech čekám druhého potomka, jen tiše doufám, že platí „přej a bude ti přáno, dej a bude ti dáno“.
Marie Kondo přivedla na svět svoji první ratolest teprve v létě 2015, takže kniha Dokonalý úklid, sepsaná pár let předtím, je ideální pro singles a bezdětné páry, zatímco více či méně početné rodiny a zaneprázdněné mámy může přivést k zoufalství. Nemá smysl užírat se tím, že generální úklid provedu u nás doma pouze já a nebude úplně dokonalý ve smyslu metody konmari, tedy „jednou provždy“. Aspoň svou troškou tak přispěji k dýchatelnějšímu domácímu „klima“, což je k nezaplacení, třeba jednou v roce na Vánoce. Osobní, praktická zkušenost se zbavováním se „nepotřebností“ může člověka i zchladit během předvánoční nákupní horečky.
Hledání RADOSTI z věcí, kterými se obklopujeme, ze vztahů s lidmi, které udržujeme či navazujeme, i v činnostech, kterým věnujeme svůj čas, představuje příjemnou, odlehčenou alternativu konzumnímu otrockému stylu života. K radostnému životu toho potřebujeme opravdu málo. A za tento impulz ke změně smýšlení jsem knize Dokonalý úklid vděčná.
