Porod dobrý, všechno dobré?

Jsou ženy, které si porod doslova užijí, někdy i s partnerem „při tom“. S radostí se mezi takové šťastlivkyně přidávám. Porodem však hodně starostí končí i začíná. A podcenit šestinedělí se vůbec nemusí vyplatit...

Když zapátrám ve své mysli, vzpomínky se většinou vynořují jako sled více či méně barevných obrazů s více či méně hlasitým audio doprovodem...

Předvečer Štědrého dne. Syn usnul s přesvědčením, že si zítřejší svátek užijeme všichni společně, tedy on, rodiče, prarodiče a brácha nebo ségra ještě v bříšku. Pocit zvláštního klidu se začínal snoubit s pravidelnými bolestmi. Táta i partner mě odradili od "posledního" posezení u čaje a odnesli do auta tašky připravené do porodnice. Projížděli jsme serpentýnami ztichlým horským městečkem, spícím pod sněhovou peřinou, a na cestu nám o půlnoci hrála z rádia česká státní hymna.

Před porodnicí ještě procházka po parkovišti, abych načerpala čerstvý vzduch do zásoby před několikadenní karanténou. Vrátný na nás nevěřícně koukal, že jdeme k porodu (asi kvůli naší dobré náladě). Příjemná paní doktorka i sestra nás mile překvapily, dokonce s respektem a vstřícností pročetly porodní plán, který jsme s dulou dali pracně dohromady. Musím uznat, že v porovnání s prvním porodem před sedmi lety udělalo v tomto ohledu porodnictví velký pokrok. Hned po příjmu první monitor, dle kterého se zdálo být miminko ospalejší než my. Proto na pokoji po teplé spršce další monitor, který se po čase přestal natáčet, asi kvůli mému „tanci“, jímž jsem se snažila miminko vybudit k aktivitě. Takže další pokus. Mezitím proběhly výměny názorů na klystýr mezi porodní asistentkou, mnou a dulou na telefonu ve dvě hodiny ráno, ale nakonec na něj vzhledem k rychlému tempu kontrakcí ani nedošlo. Mým představám o naprosto přirozeném porodu navzdory jsem instinktivně vycítila, že bude lepší propíchnout vak s plodovou vodou, s jehož tlustou stěnou dítě marně zápasilo. Pak se stačilo zvednou z lehátka, narovnat se a znovu si rychle lehnout, zatlačit a do pár minut spatřil synek světlo světa.  

Jelikož jsem se po předchozí neblahé zkušenosti s poporodními poraněními tentokrát pečlivě připravovala (třeba na doporučení duly používala speciální balónek k roztažení hráze), vyvázla jsem s tak čistým štítem, že bych nejraději hned po porodu odešla po svých domů. Magie okamžiku excitovala partnera do stavu jakéhosi blaženého rozrušení. S umatlaným „Jéžíškem“ na břiše se v mém těle vzedmula lavina hormonů, která mi po další tři dny umožnila takřka nespat a radovat se z každého okamžiku, ačkoli bolest ožužlaných bradavek a prsů plnících se mlékem byla ukrutná, únava značná a vánoční svátky mi připomnělo jen cukroví, které mi rodinka donesla na Štědrý den odpoledne, a ryba s bramborovým salátem ke štědrovečerní nemocniční večeři. Sestry na šestinedělí byly velmi nápomocné, jen každá přišla s jinou radou nad zlato... Některá radila držet dítě u prsu od rána do večera, a hlavně v noci, kdy se tvoří hormon prolaktin, jiná doporučovala dodržovat tříhodinové intervaly. Během kojení prsa střídat po deseti minutách nebo kojit jen z jednoho prsu maximálně půl hodiny...Babo raď.

Nakonec jsem usoudila, že máma nejlíp ví, kdy má miminko hlad a kdy chce „jen“ pochovat, načež jsem po pár dnech měla tolik mléka, že bych mohla kojit celý Liberec. A v tom padla kosa na kámen. Synáček si několikrát za sebou delší dobu pospal a namísto novoročního přípitku jsem držela v ruce odsávačku mateřského mléka a řvala bolestí při pokusech trochu odlehčit prsům tvrdým jako kámen. Další den přišly horečky, večer přijela dula a konečně mi poradila, co dělat. Ale už bylo pozdě a následující den mi doktor na zánět obou prsů předepsal antibiotika. V tu chvíli mi nezbylo než litovat přemíry aktivit, které jsem si hned po návratu z porodnice naložila na bedra... Starost o miminko, péče o domácnost, návštěvy přátel a synka na chalupě. Prý jsem měla ležet a starat se jen o sebe a miminko jako šestinedělky před sto lety. Ale jak si takový luxus dopřát? Kdo za mě uvaří, uklidí, nakojí, přebalí, vyžehlí pleny, napíše úkoly se starším synem...??? Vždyť všichni, i dobří kamarádi, mají svých starostí víc než dost. A zaplatit za každou výpomoc je tak trochu nad naše poměry. Nemoc to chytře vyřešila za mě a další týden jsem byla úplně „mimo provoz“. Partner si musel vzít volno v práci, aby starší syn mohl chodit do školy a na kroužky a miminko si užilo teplo lidské náruče, protože mě tak bolely prsa, že jsem si ho nemohla ani pořádně pochovat. Po týdnu klesla energetická hladina rodiny zhruba o dvě třetiny. Takže hned jak bolest a horečka ustoupily, rozjela jsem se s úsměvem na plný plyn, abych po týdnu opět narazila a skončila u doktora s ještě horším zánětem. Po zvážení situace a mých předchozích komplikací se zlatým stafylokokem jsem se dobrovolně vzdala kojení, což byl proces sám o sobě zdlouhavý a fyzicky i psychicky bolestivý. Obecný humbuk kolem kojení dokáže pořádně vystresovat, když se zrovna nedaří...

Proto radím všem maminkám, které jsou po porodu plné radosti a energie, aby vědomě zařadily zpátečku, zalezly si s miminkem pod peřinu a nechaly se hýčkat tak moc a tak dlouho, jak jen to okolnosti dovolí.

Po všech těchto peripetiích jsem si ještě v jednom prsu nahmatala tvrdou bulku. Během týdne čekání na sono vyšetření mnou cloumaly pochyby, co ta boulička může být. Od cysty, přes absces po rakovinu. Po sonu jsem si podruhé v životě fatálně oddechla, podobně jako koncem rou 2004, kdy jsem se o fous minula s tsunami. Díky tomu jsem si aspoň do morku kostí uvědomila, co dává mému životu smysl... Všední radosti s blízkými lidmi, péče o ně, dávání i přijímání lásky a možnost aspoň občas dělat to, co mě doopravdy baví. A největší dárek, nejen k Vánocům, je ZDRAVÍ.