Jak chudá holka k práci přišla a zavčasu z ní odešla

Pro matku samoživitelku není snadné najít v dnešní době práci. Když už práci najde, je o to těžší z ní dobrovolně odejít. Ale v životě existují i jiné hodnoty než peníze...

Jsem obyčejná máma samoživitelka, která na seriózních státních univerzitách vystudovala dva bakalářské humanitní obory, ale nestihla dostudovat magistra. Pracovala jsem příležitostně při studiích, většinou dobrovolně, protože kariéra nebyla nikdy alfou a omegou mého života a nejsem zvyklá utrácet za zbytečnosti. Z převážně studijních cest do Indie jsem si přivezla živý suvenýr a po čtyřech letech na rodičovské „dovolené“ rapidně klesla moje atraktivita na českém trhu práce. 

Šest měsíců jsem rozesílala životopisy kamsi do éteru, odkud alespoň zřídka přišla odpověď, byť negativní. Zúčastnila se pár slibných pohovorů zakončených rozpačitým rozhodnutím, že jsem pro danou práci vzdělaná buď málo, nebo moc.  Navíc neochota úřadu práce proplatit mi jakýkoli rekvalifikační kurz a následná duševní i materiální mizérie mě dohnaly k tehdy spásnému rozhodnutí upsat se k práci prodavačky v německém obchodě s doplňky do bytu a spoustou dalších cetek.

Manažerka obchodu se sice divila, proč chci se svým vzděláním a malým dítětem prodávat v maloobchodě, navíc ve velkém nákupním centru, kde mají obchody otevřeno i v neděli do 21 hodin, ale já tehdy hrdě a upřímně prohlásila, že jsem ráda za práci a potřebuji peníze. Už po prvním měsíci mi však došel hlubší smysl jejího údivu.

Přesto jsem za tuto zkušenost vděčná, za možnost zakusit na vlastní kůži „otročinu“ ve velkém nákupním centru, kde lidé pracují od rána do večera v klimatizovaných kobkách a pod umělým osvětlením, takže po střetu s denním světlem mžourají jako krtci (ani make-up totiž nedokáže skrýt vyprahlý pohled). Musejí po celou pracovní dobu poslouchat kromě pípání pokladen, vrčení nákupních vozíků a šumu lidského davu proplouvajícího spletitými chodbami také reklamní spoty hraničící s vymýváním mozků, tudíž večer už asi nemají chuť začíst se do knihy a zmůžou se leda tak na „čumění na bednu“ nebo lamentování nad životem s půllitrem v ruce. A to všechno za mzdu okolo 90 Kč hrubého na hodinu.  Navíc zázemí pro zaměstnance obchůdků je co do místa velice úsporné, v mnoha případech spíše smradlavé a zaprášené skladiště než místo, kde by si člověk mohl v klidu odpočinout a najíst se jinak než ve stoje či s talířem na klíně, proto jsem po dvou týdnech „stolování“ v práci začala mít střevní potíže a cítila se slabá jako moucha.

Pokud navíc pracujete v německém obchodě podle „pintlich“ pravidel, tak vám nikdo nepromine ani minutu z pracovní doby, kdy musíte být vzorně nastoupená v pracovním mundúru s úsměvem na tváři, být zákazníkům po ruce, ale nevnucovat se, a co je nejhorší, neustále budit dojem zaneprázdněné prodavačky, i když v obchodě není ani noha. To v praxi obnáší opětovné leštění nablýskaných talířů a skleniček, přerovnávání vyrovnaných fotorámečků a krabiček, aranžování naaranžovaných květin… Běda, když jsou ruce v kapsách nebo oči v nějaké knize či časopise, jelikož prostřednictvím kamer monitorujících prostory obchodu vás „velký bratr“ či „velká sestra“ s pobavením a trautemberkovským syndromem skoro pořád sledují! Mobilní telefon je naprosté tabu, takže coby matka se během pracovní doby jen spoléháte na perfektní servis všech učitelek ve školce a dobrovolných hlídačů pomahačů, protože třeba v neděli se za jedenáctihodinovou pracovní dobu k telefonu s výjimkou dvou půlhodinových pauziček nedostanete. Zajímavá situace nastává i v případě, kdy je v obchodě prodavačka sama, většinou pozdě večer nebo o víkendu ráno, a potřebuje na záchod. To pak musí sesunout mříž před obchodem a upevnit na ni cedulku s časem, po který bude obchod uzavřený. A jako na potvoru se obvykle vynoří netrpělivý nebo nakvašený zákazník, který se podivuje vaší ležérní morálce.

Abych nebudila příliš negativní dojem, musím uznat, že jsem se naučila i spoustu zajímavých věcí! Třeba uzavírat pokladu, což může být dost stresující, když vám v devět večer chytrý pokladní systém vyjede pásku ukazující manko větší než 1 000 Kč a netušíte, kde se stala chyba. Při pečlivém a dosti otravném zapisování údajů o pohybu zboží, kolik bylo rozbito, vráceno či vyměněno, jsem si uvědomila, jaké trable působí nesvědomití zákazníci, kteří si kupují věci a priori s tím, že je mohou kdykoli vrátit nebo vyměnit. Všechno muselo být černé na bílém, nejlépe ve dvou kopiích, vyrovnané podle pravidel a snadno dohledatelné, aby na pracovišti vládl pořádek a zdánlivý klid a mír.

Mimo jiné mě během těch dvou měsíců zaujalo, za jaké produkty jsou Češi ochotni platit tak přehnané ceny! Ze svého platu jsem si mohla i s 15% slevou pro zaměstnance dovolit koupit tak akorát ubrousky za 20 Kč. Nejvíce na dračku šly kupodivu ty nejřvavější kýče. A světe div se, i malou dekoraci za 15 Kč lidé platí kartou, přičemž v 80% případů platila úměra čím menší částka, tím horší paměť na hesla…Běda, když se přetrhl bezkontaktní kontakt! To bylo zmatku a bědování…

Proto vás všechny, kteří jste dočetli až sem, prosím o soucit s prodavačkami v podobných obchodech. Většina z nich si jistě nestěžuje, protože je vděčná za práci, pár vydřených tisíc za měsíc a jakés takés životní jistoty. Ale jsem si jistá, že pracovní podmínky i stres, který si možná ani neuvědomují, se dříve či později podepíše na jejich zdraví tělesném i psychickém. Kdybych mohla, zrušila bych otevírací doby ve všech obchodních domech a nákupních centrech aspoň v neděli. Ekonomice by to nejspíš neprospělo. Ale jsou i země, třeba Bhútán, kde HDP není tak důležité jako „HDŠ“ – „hrubé domácí štěstí“.  A když generace současných třicátníků bude po statisících umírat v padesáti na rakovinu a další civilizační nemoci způsobené stresem, obezitou a vyhořením, nikomu to asi štěstí nepřinese.